Informace o PAS

PAS – Porucha autistického spektra

Obecné informace:

V současnosti používaný název „poruchy autistického spektra“ prošel ve své historii mnoha změnami nejen ve svém názvu, ale také ve specifikaci symptomů a přístupů k lidem s tímto postižením. Po celou dobu vývoje lze však zaznamenat společný a zjednodušený pojem „autismus“, který je i dnes v této zjednodušené podobě často používán a mezi laiky v podstatě znám  jako jediné označení pro poruchy autistického spektra.

Poruchy autistického spektra patří do skupiny „pervazivních vývojových poruch“ (PVP), které závažně zasahují do všech oblastí života člověka s tímto postižením. (Krejčířová, 2003). Jelínková charakterizuje pojem pervazivní jako všepronikající. (Jelínková, 2001).

Projevy PAS:

PAS je závažné celoživotní postižení, které se obvykle projeví v prvních třech až čtyřech letech života a jehož přidruženým postižením je u více než 70 – 75% jedinců s PAS mentální postižení.

Jelínková (2001) uvádí, že se jedná o kvalitativní postižení, pro které je typický nevyrovnaný vývojový profil. Znamená to, že vývoj dítěte není opožděný, ale jiný, jde jiným směrem – v některých oblastech je dítě na úrovni vrstevníků, v jiných je nadprůměrné a v dalších pak podprůměrné. U každého jedince s PAS je vývojový profil zcela jiný, individuální. V praxi se ukázalo, že spíše než lidí s PAS se stejnými či podobnými symptomy žije více lidí s PAS se symptomy rozdílnými. Je tedy těžké najít dva stejné jedince s PAS, z čehož vyplývá, že i péče o takto postižené musí být vždy individuální a nelze s jistotou úspěchu použít naprosto stejné pomůcky, postupy ani přístupy, jako tomu může být např. u nevidomých (čímž nelze popřít, že ani u jinak handicapovaných není nutné brát na vědomí individualitu každého jedince).
I přes rozmanitost projevů poruch autistického spektra mají takto postižení několik společných prvků, na které by pak mělo být při diagnostice i v celkové péči o ně přihlíženo. Jedná se o příznaky, které se nemusí projevovat najednou, některé se mohou v průběhu vývoje objevovat a některé ztrácet, vždy však vycházejí z tzv. „TRIÁDY“ postižení – komunikace, socializace a představivosti (viz. dále – Diagnostika PAS – Triáda postižení). V péči o jedince s PAS je důležité uvědomění, že není výjimkou ani regres v jejich vývoji (návrat na nižší vývojový stupeň).
Jelínková (2002) uvádí, že charakteristickým projevem člověka s PAS je stereotypní, neboli repetitivní chování a rituály. Jsou pro něho důležitou součástí, jedinou jistotou v životě, prevencí a zároveň způsobem řešení úzkostí, strachu a stresu. Děti mají odpor ke změnám, vyžadují například pravidelné procházky, přesný čas a místo k jídlu, práci a volný čas,  nebo lpí na starých a známých předmětech. Důležité je pro ně také vykonávat určitou činnost vždy stejným způsobem. S věkem dítěte většinou stereotypů ubývá a objevují se jen v případě, je-li dítě ve stresu nebo prožívá-li úzkost.
Jelínková (2002) uvádí, že v procesu výchovy a vzdělávání dětí s PAS mají stereotypy a rituály velký význam jako vhodný prostředek motivace či odměny při nácviku nejrůznějších žádoucích modelů chování nebo aktivit.

Do vědomí veřejnosti se šíří ne zcela pravdivý popis některých symptomů typických pro PAS. Jedná se o projevy odmítání tělesného kontaktu a chybějící smysl pro humor. Ve skutečnosti ale existuje mnoho dětí s PAS, které samy, spontánně a rády tělesný kontakt navazují. Je pravdou, že někdy zvláštním nebo nevhodným způsobem.  Tělesnému kontaktu se tedy vůbec nemusí vyhýbat. Samozřejmě, že stejně jako jedinci s PAS, kterým tělesný kontakt nevadí, jsou jedinci, kterým je nepříjemný nebo u nich může vyvolat až nesnesitelné pocity. Jeho odmítání však není u projevů PAS pravidlem. Není ani zcela pravdivým tvrzením, že lidem s PAS chybí smysl pro humor. Ironie je pro ně sice nepochopitelným způsobem vyjádření myšlenek a mnohdy ani nerozumí tomu, co je pro intaktní společnost vtipné. Je tomu tak proto, že jsou hyperrealističtí a vše přijímají doslovně a jako pravou skutečnost. Přesto ale nelze tvrdit, že nemají smysl pro humor. Mohou ho mít, jen je jejich vlastním humorem, většinou odlišným od humoru intaktních.

Jelínková (2001) uvádí, že prostřednictvím vymezených zájmů (např. v matematice, hudbě, počítačových dovednostech apod.) dosáhne mnoho jedinců s poruchou autistického spektra výjimečných výsledků v dané oblasti. Problémem se však většinou stává skutečnost, že těchto výjimečných schopností a dovedností nedokáží v běžném životě využít tak, aby se v dané oblasti prosadili a aby žili kvalitním životem. Brání jim v tom problémy vycházející z triády postižení. Přesto se mohou najít jedinci, kteří se i přes problémy v komunikaci, socializaci a představivosti dokáží v dané oblasti prosadit. Vždy opět záleží na individuálních schopnostech, dovednostech, hloubce postižení, výběru zaměstnání a neméně na toleranci a podpoře rodiny, přátel a spolupracovníků.

Diagnostika PAS:

Krejčířová (2003) uvádí, že chování typické pro PAS je nejnápadnější zejména ve věku mezi druhým a pátým rokem. Diagnózu lze však stanovit až po třetím roce života, protože autistické rysy, které jsou nejvíce znatelné právě v prvních letech života, mohou být jen přechodným vývojovým příznakem, nebo trvalejším povahovým rysem dítěte. U Aspergerova syndromu (dále AS) je stanovení diagnózy možné ještě o něco déle, většinou nejdříve ve čtyřech letech věku.
V posledních letech stále rapidně přibývá jedinců s diagnózou PAS, a to nejen u malých dětí, ale vzrůstá i počet diagnostikovaných dospívajících a dospělých lidí, kteří díky zvyšující se informovanosti v široké veřejnosti nachází sami sebe – poznávají své specifické odlišnosti a zvláštnosti a často se chtějí ujistit právě diagnostikou odborníka o tom, že poruchu autistického spektra skutečně mají. Tyto případy se týkají převážně lidí s Aspergerovým syndromem.

Konkrétní diagnózy v rámci PAS:

Poruchy autistického spektra obsahují několik jednotlivých diagnóz, z nichž všechny jsou ve své podstatě více či méně charakterizovány triádou postižení. Jedná se o dětský autismus, Aspergerův syndrom, atypický autismus a dětskou dezintegrační poruchu.

Dětský autismus

Dětský autismus neboli infantilní autismus či Kannerův syndrom je nejznámější poruchou autistického spektra. Podle Cohena a Volkmara (1997) postihuje častěji chlapce než dívky, a to v poměru 4:1.
Autoři Hrdlička a Komárek (2004) uvádějí, že symptomy se mohou objevit buď postupným rozvojem již v prvním roce života, nebo v menším procentu případů jako tzv. „autistická regrese“. Jedná se o částečnou či úplnou ztrátu již získaných vývojových dovedností a to především v oblastech triády a někdy i kognitivních schopnostech. Uvádějí, že regrese může nastat jak u dětí, které se do té doby vyvíjely zcela normálně, tak i u dětí, které již předtím jevily mírné známky autismu.
Dle Krejčířové (2003) bývá dětský autismus také často doprovázen dalšími poruchami a onemocněními. Nejčastěji, v 70 – 75% případů, jde o mentální postižení různého stupně – od lehkého, přes středně těžké až po těžké. Dalším přidruženým onemocněním je epilepsie, kterou trpí zhruba 30% autistů. Vedle těchto nejběžnějších přidružených poruch se mohou objevit ale i mnohé další, např. poruchy řeči, hyperaktivita, smyslová postižení, dyspraxie, psychické poruchy (deprese, úzkosti), tělesné postižení atd. Každá další porucha pak svými symptomy ztěžuje diagnostiku a péči o osobu s dětským autismem činí náročnější.

Aspergerův syndrom

Jelínková (2001) uvádí, že jedinec s Aspergerovým syndromem se projevuje podobně jako člověk s dětským autismem. Rozdílem mezi těmito pervazivními poruchami je nepřítomnost mentálního postižení, výrazné poruchy komunikace a často i kognitivních funkcí u AS, oproti tomu u dětského autismu, kde jsou tyto poruchy časté a zřetelné. Naopak mnozí z postižených AS se naučí velmi brzy mluvit (již před druhým rokem) a mohou být i středem obdivu okolí, jaké výrazy a pojmy charakteristické spíše pro dospělý věk již používají. Častým problémem však bývá, že se zaměřují pouze na střed jejich zájmu a ostatní komunikaci příliš nerozumí nebo o ni ani neprojevují zájem. Na základě takové komunikace jsou pak negativně ovlivněny i jejich sociální vztahy. Lidé s Aspergerovým syndromem se většinou těžko zapojují do kolektivu vrstevníků, obtížně chápou pravidla společenského chování a často nerozumí neverbální komunikaci (mimice, gestům). U AS je typický rozpor mezi inteligencí a chováním, které je často impulzivní. Působí-li člověk s AS jako dobře adaptovaný ve společnosti, a to ve smyslu, že chápe a respektuje sociální pravidla, je to spíše dáno echochováním a echopraxí. To znamená, že všechny modely chování, které aplikuje v praxi, má odpozorované a naučené. Problém může nastat v případě, že se situace i nepatrně změní. Jedinec se pak chová buď stále stejně – naučeně – a jeho jednání je tak nepřiléhavé dané situaci, nebo na vzniklou změnu reaguje nevhodným až asociálním chováním (ve smyslu agrese tělesné, verbální či autoagrese, které mohou ústit až v afekt), případně úzkostlivým stažením se do sebe sama. V oblasti představivosti mají stejně jako děti s dětským autismem problémy. Mívají zájmy obsesivního charakteru, např. studování jízdních řádů, telefonních seznamů, sledování určitých televizních pořadů apod.).

Atypický autismus

Pro atypický autismus je charakteristické, že projevy člověka s tímto typem PAS jsou v některých směrech typicky autistické, ale v jiné oblasti se s autistickými projevy neshodují nebo nejsou výrazné. Znamená to, a je to také důležitý fakt pro diagnostiku, že jedna z oblastí triády není výrazně narušena, přičemž další dvě oblasti jsou ve shodě s autistickými projevy. Tedy, že atypický autismus nesplňuje všechna 3 diagnostická kritéria. (Krejčířová, 2003).
Hrdlička, Komárek (2004) uvádějí, že za atypický autismus lze také považovat autismus s opožděným nástupem po třetím roce života.

Dětská dezintegrační porucha (Hellerův syndrom)

Dle Hrdličky, Komárka (2004) je tento typ poruchy autistického spektra diagnostikovaný spíše vzácně. Projevy postižení se začínají objevovat u dětí v rozmezí od dvou do čtyř let. Do té doby se děti vyvíjí běžně jako jejich vrstevníci. Porucha se projevuje náhlou regresí převážně v oblasti verbální komunikace, dále pak hry, v navazování kontaktů a narušení motoriky. Je-li narušená pouze triáda, jde spíše o pozdní projev autismu. Pokud je však narušena také motorika a objeví-li se i jiná regrese naučených dovedností, jde o dětskou dezintegrační poruchu.

Thorová (2006) uvádí, že mnoho diagnostiků a ostatních odborníků často používá za označení diagnózy pojem autistické rysy. Vzhledem k chybějící jednotné definici však není jasné, zda jsou synonymem pro symptomy poruch autistického spektra, nebo označením pro projevy jedinců, jejichž chování však frekvencí a intenzitou neodpovídá diagnostickým kritériím žádné poruchy autistického spektra. Autistické rysy by neměly být označovány jako diagnóza, přestože v České republice se tomu tak velmi často stává. Pravděpodobně jde o diagnostické označení lidí, jejichž správná diagnóza by měla znít atypický autismus anebo dětský autismus a mentální postižení. Nevýhodou označení autistické rysy je, že slovo rysy představuje falešné zdání menší závažnosti poruchy a rodiče těchto dětí pak nemají oporu v legislativě, a jsou značně omezováni ve využívání poradenských, sociálních a vzdělávacích služeb, které nutně potřebují.

Rozdělení PAS dle funkčních schopností:

Dle Thorové (2006) mají lidé s poruchami autistického spektra různé funkční schopnosti. Rozdělují se proto do tří skupin na vysoce funkční, středně funkční a nízko funkční. Jde o rozdělení, které je jedním z pomocných ukazatelů při volbě vhodného zařazení dítěte s PAS do vzdělávacího programu a při volbě vhodného vzdělávacího směru.

1) Vysoce funkční autismus

je charakterizován normální nebo nadprůměrnou inteligencí, kdy minimální hodnota IQ je 70. Tito jedinci mají normální nebo lehce narušenou komunikační schopnost. Z celkového počtu lidí s PAS má vysoce funkční autismus asi 11 – 34 %. Tito jsou schopni dobré integrace do společnosti, podmínkou je však vytváření vhodného prostředí kvalifikovaným asistentem, individuálním přístupem, vizualizací, strukturovanými činnostmi a časem. Žák se tak může vzdělávat i na běžné škole formou integrace.

Hranice mezi vysoce funkčním autismem a Aspergerovým syndromem je téměř pomíjivá, ale existují určité rozdíly, které tyto dvě diagnózy od sebe oddělují. Bělohlávková uvádí, že odlišnosti se objevují v oblasti sociálního chování, v jazyce a řeči i v dlouhodobém vývoji. Názory na to, jak jsou tyto rozdíly výrazné, se však mezi odborníky liší. Všeobecně se uvádí, že v poměru jedinců s Aspergerovým syndromem a vysoce funkčním autismem je více osob s AS, že jedinci s AS nemívají opožděný vývoj řeči a nemají mentální postižení. (BĚLOHLÁVKOVÁ, L. Popis diagnostického procesu. [online]. © 2012 [cit. 2012-11-14]).

2) Středně funkční autismus

se projevuje lehkým nebo středně těžkým mentálním postižením a více narušenou řečovou složkou.

3) Nízko funkční autismus

je charakterizován těžkým až hlubokým mentálním postižením, nerozvinutou řečí, výrazným stereotypním a repetitivním chováním. Sociální kontakt navazují jedinci s nízko funkčním autismem jen zřídka.

Lidé s nízko funkčním a středně funkčním autismem jsou do společnosti integrovány jen v omezené míře. Přesto se u nich mohou objevit pokroky v celkovém vývoji nebo vývoji některých oblastí, základem jsou však opět dostatečně uzpůsobené podmínky. Proces výchovy a vzdělávání neprobíhá stejně jako u lidí s vysoce funkčním autismem, pouze se vychází ze stejných edukačních pilířů – ze strukturalizace, vizualizace a individualizace. Tato skupina je vzdělávána ve speciálních školských zařízeních nebo speciálních třídách.

Diagnostika a prognóza:

Stanovení diagnózy u poruch autistického spektra je složitý a náročný proces, kterého se účastní tým odborníků mnoha oborů ve spolupráci s rodiči. Za stanovení diagnózy nese konečnou odpovědnost psychiatr, který využívá klasických vyšetřovacích metod jako je pozorování, dotazník či rozhovor s rodiči aj., a který má k dispozici také řadu odborných diagnostických testů. U dětí je vhodnější vyšetření pedopsychiatrem, nežli psychiatrem pro dospělé, neboť pedopsychiatr mívá většinou větší zkušenosti a odborné znalosti v oblasti pervazivních vývojových poruch (PVP). Na procesu se ale vedle psychiatrů účastní také neurologové, psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci, logopedi, lékaři z oboru otorinolaryngologie, očního lékařství a další.

Poruchy autistického spektra mohou být spojeny s dalším handicapem, fyzickým nebo psychickým. V případě, že má jedinec postižení sluchové, zrakové, mentální, mozkovou obrnu atd., není jeho postižení důvodem k vyloučení PAS. Krejčířová (2003) uvádí, projevuje-li dítě triádu postižení, je diagnostikována PAS a ostatní handicapy se považují za přidružené. Někdy je naopak diagnostikována porucha autistického spektra, přestože ve skutečnosti trpí jedinec jinou poruchou. Rozlišení jiných vývojových poruch od PAS je úkolem diferenciální diagnostiky. Včasnost a správnost určené diagnózy se významně odráží na dalším vývoji člověka. Je proto důležité zvážení všech možných alternativ.
Jedním z postižení, které je středem zájmu diferenciální diagnostiky v případě poruch autistického spektra, a které bývá velmi často zároveň také přidruženým postižením autismu, je mentální postižení (MP). Dle Jelínkové (2001) je MP postižení kvantitativní, na rozdíl od poruch autistického spektra, které jsou poruchou kvalitativní. Rozdílem mezi MP a PAS je vývojový profil, který je u MP vyrovnaný, kdežto u PAS nevyrovnaný. Mezi společné symptomy MP a PAS patří problémy v komunikaci. U mentálního postižení je vývoj komunikace zpožděný, u PAS kvalitativně jiný. Dále je společným symptomem sebezraňování, problémy v udržení pozornosti a v kognitivním vnímání. Naopak rozdílné je činní právě vývojový profil a dále přítomnost hyperrealismu, zaměření se na detail, dyssymbolismu, slabé centrální koherence a problémů v navazování sociálních vztahů u poruch autistického spektra. Lidé s MP (s přihlédnutím na hloubku MP) jsou schopní navazovat sociální vztahy a projevují snahu reciprocity (zavděčit se). Autisté naopak mívají s touto dovedností problémy – neví, jak navazovat sociální vztahy, nebo je navazují zpravidla nevhodným způsobem.

Prognóza u PAS je zcela závislá na typu a převážně hloubce postižení, a neméně na podpoře a kvalitě ve výchovně-vzdělávacím procesu od nejranějšího věku dítěte v rodině i vzdělávacích institucích.
Hrdlička, Komárek (2004) uvádějí, že do 6 let věku se zlepší pouze 10 – 20% dětí s autismem a v dospělosti zůstává být závislých na okolí (rodině či instituci) asi 60% jedinců. Jelínková (2001) uvádí, že dobrá prognóza je častější u dětí s Aspergerovým syndromem, které se mohou prostřednictvím svých výjimečných dovedností vypracovat k dobré integraci do společnosti, mnozí z nich jsou schopné vystudovat i vysokou školu v oboru, ve kterém jsou výjimečné, získat dobré zaměstnání a někdy i založit rodinu. Prognóza je však, stejně jako u lidí s jinou PVP, zcela individuální.

Triáda postižení:

1.Komunikace

Zdravé dítě chápe význam a nezbytnost vzájemné komunikace již v raném věku. Jedinci s PAS tuto schopnost nemají, nechápou tedy, že prostřednictvím komunikace mohou ovlivnit své prostředí. Je proto nezbytné je ke komunikaci vést – učit. Důležité však není rozvíjet u nich pouze složku „jak“ komunikovat, ale také chápání „proč“ komunikovat.Jelínková (1999) uvádí, že jedinec s poruchou autistického spektra, na rozdíl od jedince intaktního, nemá vrozenou schopnost využívat svých zkušeností v nových situacích. Zdravý člověk do procesu vnímání a zpracování informací totiž zapojuje obě hemisféry, zatímco u lidí s poruchami autistického spektra, jak se vědci domnívají, spolupráce levé i pravé hemisféry chybí nebo je zpomalena. Lidé s tímto typem postižení pak tedy nedokáží s přijatou informací a zkušeností dále pracovat, namísto toho svou zkušenost opakují. Používají výrazy a věty v takovém významu, ve kterém se je naučili. Jedná se o echolálii, typ komunikace, kterým se člověk snaží komunikovat s okolím.

Komunikace jedince s PAS a jeho okolím je výrazně ovlivňována vizuální podporou, je schopen lépe vnímat a chápat to, co nejen slyší, ale zároveň vidí. Naopak abstraktní pojmy jsou pro něj zcela nepochopitelné, to znamená, že je hyperrealistický. Proto by komunikace s člověkem s PAS měla být co nejkonkrétnější, např. chce-li rodič, aby si dítě připravilo aktovku, nestačí mu dát pokyn: „Připrav si aktovku“, ale „Připrav si do aktovky sešity, učebnice, penál…“, jinak by si dítě mohlo připravit prázdnou aktovku.
Nezbytnou úlohu v komunikaci hraje oční kontakt. Intaktní děti si jeho důležitost brzy uvědomí, protože právě jeho prostřednictvím získávají více informací o sobě a okolním světě. U většiny dětí s PAS (záleží však na osobnostním typu a individualitě dítěte) navazování očního kontaktu chybí. Komunikace bez očního kontaktu je tak neúplná a s dítětem se pak samotná komunikace hůře navazuje.
Narušení komunikační schopnosti u lidí s PAS se projevuje ve verbální i neverbální oblasti. Většina z nich má opožděný vývoj řeči, nebo se jim řeč nevyvine vůbec (nejedná-li se o jedince s AS). Děti s vyvinutou verbální produkcí mívají často symptomy typické pro poruchy autistického spektra. Mezi charakteristické projevy patří echolálie, neologismy, idiosynkrazie, nesprávné používání zájmen a deficit v gestikulaci.
Echolálie znamená „opakování slov pronesených druhou osobou“ (Vokurka, Hugo, 1998, s. 98). Například při otázce: „Jak se máš, dobře?“ bude reakce: „Dobře?“, přičemž často bývá zachována intonace otázky, nebo dítě odpoví úplným zopakováním otázky.
Neologismy charakterizuje Lechta jako „slova, které si dítě samo vytvoří a používá je k označení předmětů nebo dějů.“ (Lechta, 2003). Pro posluchače jsou však tyto neologismy nesrozumitelné a nedávají mu žádný význam. Souvislosti mezi neologismem a běžně používaným slovem často chybí. Např. dítě může výrazem „ketlo“ označovat ponožky .
Idiosynkrazie znamená používání slov nebo slovních spojení, které si dítě zafixuje při určité situaci, např. matka ukazuje dítěti auto a slovo doprovází výrazem: „auto“. Přitom může v ruce, kterou ukazuje držet klíče od auta a dítě si tak spojí výraz „auto“ pro pojem „klíče od auta“.
Dle Jelínkové (1999) je nejcharakterističtějším typem narušené komunikační schopnosti u PAS nesprávné používání zájmen. Jedinec o sobě hovoří v druhé nebo třetí osobě. Například na otázku: „Co chceš?“ reaguje odpovědí: „Ty chceš číst.“, nebo otázkou: „Chceš číst?“
Při narušení pragmatické roviny řeči není člověk schopen konverzovat, jeho řeč neslouží pro výměnu informací. Často se objevuje u verbálně schopných lidí, např. s Aspergerovým syndromem.
Časté jsou také potíže s gestikulací. Gesta používají buď nedostatečně, nebo nesprávně. Příčina je v jejich nestálosti. Např. pláč může mít různé příčiny – smutek i radost. Gestikulace vztyčeného palce může znamenat: „Jsi jednička“, „Je to výborné“ či „Mám bolavý palec“ atd. a intaktní člověk v dané situaci jeho význam ihned pochopí. Ale pro člověka s PAS bude nejspíše znamenat jen jeden výraz, který si zafixoval při prvním setkání s tímto gestem.
Kvalita komunikace vychází mimo jiné z očního kontaktu. Pro rozvoj komunikačních schopností je tedy nácvik a osvojování si této dovednosti důležitý.
Od kvality komunikace se ve značné míře odráží i psychický stav člověka s PAS. Nerozumí-li člověk, co je mu vykládáno nebo co se od něj žádá, nebo nedokáže-li vyjádřit své potřeby a myšlenky, mohou mu takové situace navodit pocit neporozumění až úzkosti. V případě, že se takovéto situace často opakují, mohou vést až k dlouhodobému stresu a nelibosti vykonávat určité činnosti a demotivovat ho k další komunikaci a sociálním kontaktům. Narušená komunikační schopnost také výrazně ovlivňuje možnosti v získávání znalostí a dovedností jedinců.

2. Představivost

Porucha představivosti je dalším problémem z tzv. triády postižení. Projevuje se rituály, repetitivním neboli stereotypním chováním a omezeným okruhem zájmů.
Jelínková (2000, 2001) uvádí, že jedinci s PAS chybí vrozená schopnost porozumět myšlenkám, citům, emocím a zájmům jak ostatních lidí, tak mnohdy i svým vlastním. V rámci postižení nemá také možnost kreativně myslet, spojovat si zkušenosti a na tomto základě pak plánovat svou činnost a chování. Nedokáže ani předvídat možné situace. Bez těchto schopností, které vychází u intaktního člověka z přirozené představivosti, nemá člověk s PAS žádné jistoty. A protože mají jistoty v životě každého člověka své nezastupitelné místo, lidé s poruchami autistického spektra si jejich nedostatek nebo úplnou nepřítomnost kompenzují svými rituály a stereotypním chováním.
Stereotypní chování se s věkem mění. V raném dětství jde nejčastěji o plácání či třepetání rukama, kroužení, chůzi po špičkách, točení se nebo točení s předměty, olizování, očichávání, osahávání nebo prohlížení si předmětů či vlastních částí těla. Později se může přidat nebo prvotní chování nahradit např. řazení předmětů za sebe, dle velikosti, barev atd. Dítě se většinou zajímá o určitý typ předmětů, např. o různé barevné papíry, provázky, technické předměty aj. Děti s AS mohou projevovat zájem o telefonní seznamy, jízdní řády, mapy, časopisy, apod. Stereotypní chování je vhodné včas eliminovat, a to zejména ve školním věku, kdy se k němu žák může často vracet, a odvracet tak svou pozornost a soustředěnost od výuky.

3. Socializace a chování

Na základě již zmíněných problémů v představivosti a komunikaci nejsou lidé s PAS schopni porozumět tomu, co si ostatní myslí, co cítí, že i ostatní mají svá přání a úmysly, své vnitřní já. Mohou proto působit jako egoisté. Nechápou projevy neverbální komunikace a chybí jim abstraktní pohled na svět. Problémy v sociálních vztazích patří tedy mezi nejvýraznější okruh z celé triády postižení. Poruchy v sociální sféře totiž ovlivňují člověka po všech vývojových stránkách – v jeho rozvoji, chování i učení.
Lidé s PAS mají často problémy s vyjadřováním svých emocí, chápáním citů a emocí jiných. Vzhledem k těmto problémům jsou často obětí šikany, zneužívání a ponižování, aniž dokážou vyjádřit své strádání a sdělit své strachy a úzkosti. Je nezbytné uvědomit si, že i když lidé s poruchami autistického spektra postrádají schopnosti vyjádřit a chápat emoce a city, neznamená to, že city nemají.
Dle Jelínkové (2000, 2001) je nedostatkem v sociálním chování dítěte s PAS chování nepřiměřené danému prostředí a situaci. Takové dítě nechápe, že sociální chování se mění podle okolností a podle osob, se kterými jedná. Je schopné naučit se sociálnímu chování, ale nenaučí se flexibilitě jeho používání. Jeho chování je pak proto opakované a vychází z původní situace.
Velmi častým problémem u jedinců s poruchami autistického spektra je projev agrese či autoagrese. Mohou tak nepřijatelně reagovat na druhé osoby, nebo si záměrně ubližovat boucháním do hlavy, škrábáním se, kousáním se, trháním si vlasů apod. Přestože často nemají zachovaný pud sebezáchovy, může jejich sebepoškozování být velmi nebezpečné. Nejčastější příčinou bývá stres a úzkost z nezvládnuté situace, z nepochopení jeho potřeby či přání, nebo z nepochopení jeho snahy navázat komunikaci.
Děti s PAS se nemusí projevovat agresivně pouze proti sobě či jiné osobě, ale také vůči různým věcem. Dítě je většinou neničí úmyslně, ale z důvodu, že je danou věcí zaujato. Může se mu líbit zvuk trhajícího papíru nebo textilní látky, ťukání do různě zvučných předmětů a materiálů atd. Pokud dítě ničí hračky, nejedná se většinou o agresivní chování vůči hračkám, ale spíše o manipulační hru. Příčinou je opět nedostatek nebo chybějící představivost, jak hračku používat. Neumí si s ní hrát obvyklým způsobem, nechápe a nevyužívá tedy její funkci. V hračce vidí naopak předmět manipulace. Např. dítě nechápe, že kniha slouží pro čtení – líbí se mu zvuk trhajícího papíru, a proto trhá její stránky na proužky apod.

Etiologie a výskyt v populaci:

Příčina autismu není jednoznačně známa, ale jednou z předpokládaných teorií je, že jde o neurologickou poruchu, která se manifestuje v chování. V České republice se touto teorií zabývají především lékaři Komárek a Hrdlička, v zahraničí zejména Gillberg a Peeters.
Výzkumy, jimiž se zabývají již zmínění autoři Gillberg a Peeters (2003), ukazují na autismus jako na neurologickou dysfunkci projevující se poruchami chování vzniklých na základě mozkových abnormalit. Ty mohou mít nejrůznější příčinu působící v prenatálním, perinatálním či postnatálním vývoji dítěte. Jedná se např. o chromozomální poruchy, tuberózní sklerózu, poškození plodu v prenatálním životě infekcí zarděnek, postnatální zánětlivá infekce mozku nebo metabolické poruchy. Předpokládá se, že tyto poruchy poškozují mozkové funkce, které jsou odpovědné za normální vývoj sociálních vztahů, představivosti a komunikace.
Gillberg a Peeters (2003) uvádějí, že dle jiných výzkumů lze též za příčinu PAS považovat dědičnost. Výzkumy uvádějí, že asi jeden z dvaceti párů sourozenců s PAS trpí tímto postižením. Sourozenci dětí s PAS mají tedy zvýšené riziko výskytu této pervazivní poruchy. U dvojčat bylo prokázáno, že se PAS objevuje častěji u dvojčat jednovaječných než u dvojvaječných. U dětí s Aspergerovým syndromem trpí velmi často stejným nebo podobným typem postižení přímý příbuzný (sourozenec, otec nebo méně často matka). AS se u nich může ale i nemusí projevovat výrazně, mnohdy u nich není AS ani diagnostikován. Často se projevují jen zvláštním typem sociálního chování a vynikáním v určité oblasti (fyzice, matematice, oblasti počítačů atd.)
Bylo zjištěno, že více než u běžné populace právě lidé s PAS prodělaly prenatálně, perinatálně či postnatálně poškození mozku. Velmi často se objevuje poškození mozku vzniklé v prenatálním a postnatálním období také konkrétně u lidí s AS. Typ poruchy autistického spektra a stupeň handicapu však závisí na postižené části mozku. Výzkumy ukazují, že asi jeden ze dvou lidí s klasickým autismem má dysfunkční převážně spánkový lalok. Dle výsledků neuropsychologických testů se odborníci domnívají, že děti s AS postihuje spíše dysfunkce laloku čelního. Asi 50 – 55% dětí postižených jakoukoliv pervazivní vývojovou poruchou prokazuje poškození mozkového kmene. Někdy se objevuje i dysfunkce mozečku.

Stejně jako u každého jiného postižení či onemocnění lze i u poruch autistického spektra numericky vyjádřit výskyt tohoto postižení v populaci. Klasický autismus postihuje zhruba 0,1 % populace, tj. asi 1 dítě z tisíce. Aspergerův syndrom a jiné poruchy příbuzné autismu jsou častější, objevují se asi u 3 až 4 dětí z tisíce. Celkem, tj. všechny typy poruch autistického spektra, tedy postihují asi 0,6 – 1% populace školních dětí (Gillberg, Peeters, 2003).
Rozdíl ve výskytu PAS lze sledovat také podle pohlaví. Postižení je častější u chlapců než u dívek, a to v poměru zhruba 4 – 5:1 (Komárek, Hrdlička, 2004). U Aspergerova syndromu dosahuje poměrové vyjádření dokonce 3 až 10 chlapců na 1 dívku. U ostatních poruch autistického spektra je poměr postižení u obou pohlaví téměř vyrovnaný (Gillberg, Peeters, 2003).

Vybrané terapeutické metody:

Terapie PAS, která by zcela vyléčila postižení, dosud neexistuje. S největší pravděpodobností je to dáno neznámou etiologií postižení.
Existují však podpůrné terapeutické metody, které mohou pozitivně ovlivnit symptomy postižení – eliminovat nežádoucí chování, úzkost, strach, echolálie, repetitivní chování, agresivitu atd. (Jelínková, 2002). Mezi tyto podpůrné metody patří například kognitivně-behaviorální terapie vycházející a zabývající se problémovým chováním, pobyt v multismyslové místnosti – snoezelenu, muzikoterapie, arteterapie, animoterapie a další. Do podpůrných terapeutických metod patří symptomatická terapie, která je postavena na speciálně pedagogickém působení vycházejícím ze strukturovaného učení. Dosáhnout tak lze zmírnění problematického chování, zvýšení adaptability a samostatnosti. Na výběru vhodné terapie by se měli podílet speciální pedagogové, lékaři i rodiče. Většina těchto podpůrných terapeutických metod je zařazována do vzdělávacího programu žáků s PAS v rámci školní výuky či zájmových mimoškolních aktivit.

Použitý zdroj:

Vybrané kapitoly z diplomové práce (Lukešová, L: Význam vzdělávání žáků s poruchami autistického spektra z pohledu rodičů a pedagogů, Univerzita Jana Amose Komenského Praha) – text diplomové práce upraven o informace i pro skupiny dospívajících a dospělých lidí s PAS (pro potřeby společnosti Křesadlo HK), upravila autorka diplomové práce, Mgr. Lenka Lukešová.